Řídící soustavy

Nervová soustava

Nejrychlejší, vývojově nejmladší a také nejsložitější řídící soustavou je nervový systém. Signál je z řídícího centra veden po nervovém vláknu přímo k řízenému orgánu. Současně je tento systém značně energeticky náročný, a umožňuje ovlivňovat jedním signálem jen jeden řízený orgán. Základem tohoto systému je nervová buňka (neuron). Ta je specifická tím, že dokáže přijímat informace, vést je, vyhodnotit a odpovídat (přenést informaci dál). Informace mohou být z prostředí vnějšího i vnitřního a nervové buňky nám umožňují na tyto podněty reagovat. Nervová buňka obsahuje kromě těla i výběžky, které dokážou vést signál odstředivě z buňky (axony), nebo vedou informaci dostředivě do buňky (dendrity). Nervový systém se dělí na centrální nervový systém (CNS) a periferní nervy.

Do centrálního nervového systému patří mozek a mícha. Ty jsou chráněny kostěným krytem, mícha páteřním kanálem a částí lebky, mozek lebkou a dále třemi obaly – mozkovými plenami. Mozek je umístěn v lebce a jeho uspořádání lze popsat tak, že v zásadě sestává z prodloužené míchy, mezimozku, mozečku, středního mozku a mozku koncového, který svým zvrásněným povrchem překrývá vývojově starší oddíly a klene se nad nimi. Na průřezu mozkovou tkání bychom našli těla neuronů (šedou hmotu) převážně na povrchu (zbylá centra šedé hmoty se soustředí do takzvaných jader), zatímco jejich výběžky (bílá hmota) tvoří mozkovou výplň. Mícha je přirozeným pokračováním míchy prodloužené vycházející z mozku a vyplňuje páteřní kanál asi až po druhý bederní obratel. V míše je hmota řazena obráceně: těla neuronů jsou ve středu a periferie je vyplněna jejich výběžky.

Periferní nervy jsou v naprosté většině dostředivé či odstředivé výběžky těl neuronů uložených v CNS. Některé konce dostředivých výběžků jsou zakončené receptory. Ty dokážou reagovat na změnu mechanických a jiných fyzikálních či chemických podmínek, přeměnit je v signál a informovat o tom tělo neuronu, který informaci předá CNS k přijetí odpovídající reakce.

Hormonální systém

Při hormonálním řízení pošle řídící centrum pokyn hormonální žláze, která začne vytvářet regulační organické látky - hormony. Pomocí vytvořeného hormonu je živá buňka (nebo skupina buněk) schopna informovat jinou buňku (více buněk) na základě produkce konkrétní chemické látky. Čtení této zprávy závisí na reakci receptoru přijímající buňky, který je ten který hormon schopen rozpoznat. Vlastní reakce je podmíněna přítomností receptorů na buňce, síla reakce pak na jejich počtu. Když receptor konkrétního hormonu na buňce není přítomen, buňka nereaguje, i když je v krvi hormon obsažený. Jsou hormony, které dokáží oslovit všechny buňky, ale může nastat cílená situace, že různé typy buněk na určitý hormon reagují odlišně, a dokonce i opačně. Přijetím informace buňkou začíná řízená zpětná vazba, která může u hormonální žlázy vést k zastavení další tvorby hormonu. Šíření signálu je oproti nervovému systému pomalejší, ale zároveň energeticky méně náročné a schopné oslovit současně více orgánů.

Produkci lidských hormonů zajišťují některé buňky a hlavně hormonální žlázy, zvané též žlázy s vnitřní sekrecí (tzn. že je jimi hormon vyplaven do krve). Centrální hormonální žlázou, která má vliv i na ostatní hormonální žlázy, je hypofýza. Je součástí hypothalamu, takže její řízení je podřízeno přímé činnosti mezimozku. Sama produkuje nebo uchovává hormony, některé z nich jsou určené pro řízení jiných hormonálních žláz.

Mezi další hormonální žlázy řadíme šišinku, štítnou žlázu a příštítná tělíska, brzlík, slinivku břišní (její endokrinní část), nadledvinky a pohlavní žlázy.

Imunitní systém

Bílé krvinky spolu s buňkami zprostředkujícími imunitu jsou další možností řízení tělesných funkcí a pochodů. Připravují buďto celkovou (humorální), nebo místní reakci na aktuální stav organismu a jsou schopné danou informaci přenést buďto k vyvolání imunitní reakce, anebo svým aktivním pohybem (pomocí lymfatických cest) informovat buňky nervového systému či hormonálních žláz. Stejně tak přijímají podněty z nervové a hormonální soustavy (např. reagují na nekompenzované stresové prostředí), na základě kterých pomáhají udržovat organismu stav připravený zvládnout aktuální životní situaci. Jednoduše řečeno: řízení prostřednictvím imunitního systému slouží k tomu, aby tělo dokázalo reagovat správně na jednotlivé podněty v měnících se životních prostředích, zejména na průnik škodlivých agens do organismu (viry, bakterie, jiné škodlivé cizorodé látky). Některé typy bílých krvinek se přímo podílí na likvidaci škodlivých virů či baktérií (takzvané NK buňky - natural killers), jiné tyto patogeny rozpoznávají a označují na povrchu pro snazší rozeznání NK buňkami.